Jak se postarat o to, aby děti (ne)vešly do života s nenávistí vůči opačnému pohlaví

23.4. 2019Žaneta

Jak se postarat o to, aby děti (ne)vešly do života s nenávistí vůči opačnému pohlaví

Řeknu vám jeden příběh. Příběh, který se mě z mnoha důvodů osobně dotýká a který mám teď možnost sledovat až moc z blízka.

Představte si rodinu. Mámu, tátu a tři děti. V rámci možností si žijí život, jak nejlépe umí. Každé z dětí přišlo s důležitým posláním a s dohodou s jedním z rodičů, co ho naučí nebo co mu v životě ukáže. Přesněji, dvě holky přišly pomoct mamince a kluk tátovi.

Všechny tři pojí bezpodmínečná láska k oběma rodičům, bezpodmínečné přijetí mámy i táty, ale i nekonečná snaha dohodu s duší daného rodiče opravdu naplnit. Všechny tři děti jsou totiž z generace duší, které přišly ve svých rodičích probudit jejich pravou podstatu a podpořit je v tom, aby pustili všechny masky a nánosy a začali už konečně opravdu žít sami sebe.

Tyhle duše jsou rozhodnuté rodičům pomoci, i když to pro ně bude náročné, nebo dokonce zhoubné. I když to bude pro děti znamenat, že si do života ponesou, s prominutím, pěkné sračky. Je to tak, prostě je to součást dohody rodič–dítě, kterou všichni na úrovni duší udělali.

Možná je škoda, že si tyhle dohody vědomě nepamatujeme. Někteří vnímaví rodiče naslouchají, a tak souhra rodič–dítě a hra na to „Pojď ukážu ti, kde všude to ještě nejsi ty“ funguje v rámci možností snadno. Jinde však drhne na všech frontách. Děti se pak mohou přetrhnout a dělají vše, co mohou, až do divokých extrémů (zdravotních, výchovných, vztahových), aby světem rodiče otřásly a konečně ho trochu probraly. U většiny těchto případů poměrně bezúspěšně a rodiče si dál tvrdě stojí za svým.

Škoda. Je to vážně škoda pro všechny. Pro rodiče, protože se neposunou o ten kousek, který si jejich duše předsevzala. Možná tak nenaplní své poslání. Ale zejména to je škoda pro děti. Protože ony na sobě v té bezmezné lásce a přijetí nechají napáchat v podstatě cokoliv, aby vzájemné dohodě vyhověly.

Těžko to mohou, dokud jsou děti, samy od sebe vzdát. A v reálu je pak čeká mnoho let terapií, sezení, konstelací, uvědomování, odpouštění a bůhví, čeho ještě, aby alespoň osvobodily samy sebe a mohly žít sebe. I to je součástí dohody rodič–dítě. I s tím všichni souhlasili.

Kdyby rodiče naslouchali a nechali se dětmi láskyplně a vlídně vést, mohlo by všechno být jinak.

Teď se ale vrátím k rodině z příběhu. Oba rodiče mají každý ze své rodiny a svých životních zkušeností různé bolesti a životní témata. Základem je, že oba žijí nedostatek lásky jak sami vůči sobě, tak v partnerství. Od toho se pak snadno odvíjí nepřijetí sám sebe. Nepřijetí své podstaty. Muž nežije svou sílu a žena svou ženskost.

A do toho vstupují děti. Holky přichází mamince připomenout, jaké to je být ženou. Podpořit její sebehodnotu a pošťouchnout ji, aby sílu a tvrdost nechala svému muži a raději se stala naplněnou ženou. Kluk přichází tátovi ukázat, jaké to je být chlap v síle. Jaké to je žít tu sílu s úctou a přijetím. Jaké to je být sám sebou.

Oba rodiče mají skvělou příležitost vymanit se z područí vzorců, co si nabrali ve svých rodinách. Táta může pozvednout zpátky své pokořené mužství a začít ho žít. A máma může povolit ten neustálý strach, kontrolu a tvrdost a uvolnit se do ženství.

Škoda, že si tyhle dohody vědomě nepamatujeme a rodiče vedení dětí nenásledují. Protože ve většině případů to končí tak, že děti ukazují a tlačí tak dlouho, až se situace stane pro jednoho rodiče neudržitelnou, a rodina se rozpadne. Přes veškerou vinu a bolest je rozchod lepší než dál v krizovém stavu setrvat. Rodiče pak mají možnost svůj rozvoj projít samostatně. Pro ty naladěnější je rozchod dostatečným impulzem, aby se probrali. Aby se alespoň vzdáleně rozvzpomněli na to, kým jsou.

Většinou k tomu ale nedojde. Stačí, aby jedna strana zůstala zaseknutá v křivdě a bolesti a nepostavila se sama za sebe. A teď nemyslím v těch praktických věcech, ale za svou podstatu. Až moc často tenhle příběh končí tak, že jeden rodič přijal, odpustil, rozvíjí se, tvrdě na tom pracuje a po čase začne žít svůj život. A druhý rodič posiluje to, co v rozpadlém manželství nefungovalo. A to teď pominu všechna zranění, křivdy a bolest v rámci partnerského vztahu mezi rodiči, ale jdu pouze po lince dohody duší s dětmi na posunu rodičů blíž k jejich podstatě.

Pro rodiče to takhle může skončit. Jejich cesty se rozešly. Každý si žije to své. Jeden z rodičů žije nový život, na kterém s úctou pracuje, protože ví, že to není zadarmo a sám ho musí posouvat a pečovat o něj. Druhý žije své křivdy a nenaplnění, dost často i poničené zdraví kvůli neochotě podívat se pravdě (sobě) do očí.

Ale jak to končí pro děti? Pro děti to tak snadný konec nemá. Opět pominu různé tahanice a to, že možná stojí mezi rodiči. To, že se bohužel až moc často stávají prostředkem vydírání a manipulace zhrzeného rodiče. Zaměřím se na to, s čím děti vcházejí do života.

Kluk, který chtěl tátovi ukázat, jak konečně začít žít jako chlap, půjde do života s nenávistí vůči ženám a ženství obecně. S tím, že jeho síla a její projevení je nežádoucí. S popřením své podstaty. Proč? Jak je to možné? Tak jako maminka v manželství pošlapávala a zesměšňovala mužství táty a potírala jakoukoli odchylku od svých představ o něm, stejně se chová k synovi.

A ačkoliv základní dohoda duší ve vztahu rodič–dítě je primárně s jedním rodičem, dítě vždy přináší lekce a rozvoj celé rodině. Když se otci nepovedlo postavit se do své síly, po jeho odchodu v tom bude syn vůči matce pokračovat, aby jí ukázal, že nežije sebe a jaká je podstata muže. Bude to dělat stejně odhodlaně, jako se bude snažit naučit tátu žít jeho sílu, i když už nejsou rodina.

Pokud matka zůstane zhrzená, v křivdě a nenaplněných představách, bude jakékoliv projevy síly a mužství u syna potírat. Tvrdě, nekompromisně. Podle toho, jak pevně bude trvat na svých představách, snadno může dojít na hranici, kdy svého syna nenávratně poškodí.

Bude ji pak nenávidět za každé pokoření mužství, kterého se mu v běžném soužití dostane poměrně hojně.

Bude ji nenávidět i za to, že mu vzala tátu a možná mu znemožnila nebo dost ztížila možnost ukázat tátovi, jak se stát mužem. Bude s ní muset neustále bojovat a poměřovat síly, obhajovat své místo na světě, protože on jako muž je a priori nepřijatý. Místo milující máminy náruče a přijetí se mu dostane jen odmítnutí, protože se chová „nevhodně“.

Matka odmítající základní princip mužství ho dožene až k psychologům, psychiatrům, potažmo ještě dál, jen aby si dokázala, že ona není špatně. Že on je nezvladatelný a nechová se správně. Škoda. Škoda, že si tyhle dohody vědomě nepamatujeme a rodiče vedení dětí nenásledují. Škoda hlavně pro něj, pro milující, čistou duši odhodlanou dát svým rodičům to nejlepší.

A holky? S čím půjdou do života ony? Jednoduchou rovnicí se dovtípíme, že přeberou maminky koncept. Mužství je to špatné, to ubližující, nespolehlivé a nedostatečné. To, co nás ženy zrazuje a zraňuje. Do vztahů půjdou s nedůvěrou a předpokladem, že je ten druhý minimálně zklame, když už nezraní.

Jejich životem se potáhne tvrdost a nutnost si vše vybojovat, tak jak to měla jejich maminka.

Obě pak budou v hloubi své duše nenávidět muže a vinit je za všechna příkoří. Možná, že ta mladší po zkrocení bráchy půjde do agresivity a síly, která jí vůbec není vlastní, jen proto, aby matce ukázala, že ženská cesta a spolupráce s muži jde žít i jinak.

Obě si ovšem ponesou dál nepřijetí sama sebe. Místo uvolnění se do ženství a sebedůvěry budou žít odmítání a tvrdé handrkování se se životem o naplnění vlastních představ. Škoda. Škoda hlavně pro ně, pro ženské duše, které věřily, že to dovedou naučit i maminku.

Jaké asi vztahy a rodiny budou takhle nastavené děti tvořit? Jak dlouho asi potrvá, než se od všeho toho rodinného základu osvobodí a zase se spojí samy se sebou? Co všechno budou muset překonat a zvládnout, než zase budou moci žít samy sebe a svou podstatu?

Škoda. Stačilo by naslouchat.

I já se jdu ztišit a naladit se na to, co mi tyhle děti přišly ukázat. Protože se to týká nás všech.

Pokud byste rádi víc porozuměli sami sobě, svým dětem a vztahovým propletencům, zkuste se společně naladit tady

S láskou

Žaneta

Žaneta
Jsem moderní čarodějka, miluju rituály a provázím ženy jejich vnitřním světem, aby žily svou podstatu a tvořily si naplněnější životy. Více o mně si můžete přečíst tady. Ve video programu Čarodějná škola Tě naučím přičarovat si splněná přání. Svou přirozenost můžes objevovat skrze KOUZELNÉ ŘÍŠE.
Komentáře